Shyby ruší ďasů kvas - hrazdou duši svoji spas

...seskočil, ale ve chvíli dopadu se mu podlomila kolena a svalil se do prachu a listí, jeho hrudník mocným pumpováním zkoumal limity mezižeberních svalů, ve spáncích tepaly buchary kovářů z nikdy nevyřčených bájí a pažemi procházelo brnění jako by se před chvílí držel pantografů lokomotivy místo hrazdy. 

.

.

.

Je zase den... Ta nesnesitelná okolnost, která mě týrá od chvíle, kdy se probudím. Den coby halapartna reality, která oslepí a ostrou střenkou své nesnesitelnosti probodne temnotu snů, kde se nemusím potýkat s všedností a bolestmi, které dny přináší. Jakoby už tak nebyly dost dlouhé. 


Pěna dní. Celá ta omáčka epizod a situací, více či méně trapných, kde narážím na nepochopení druhých, jejich sebestřednost a malicherné přežívání, o čemž navíc tak rádi mluví. 


Nečekám nic. Od nikoho. Tak je mi nejlépe. Teď jen přežít návaly sebeobviňování a vteřinu po vteřině odpočítat veličinu do doby, než nastane noc. Dávno jsem se přesvědčil, že výdrž lidského ducha je nepředstavitelná. Kolik jsem jen viděl záběrů utrpení, vyslechl srdceryvných příběhů - první myšlenka byla vždy totožná. To nemůže nikdo vydržet. Omyl. Život je totiž zákeřná svině a ve vteřině tě obrátí naruby jako propocený rukáv. Někdo má to štěstí, že se dostane zpátky nahoru, ale zatuchlinu už ze svého nitra nikdy neodstraní. Hořká příchuť žití, kterou někteří poznají, některé zcela pohltí a zdrtí a jiní mají štěstí, že je mine. Nezávidím jim, přeji každému to nejlepší, ale za práh lhostejnosti to nepřesahuje. 


V noci jdu na hrazdu.


Ano, propocený rukáv. Ono se totiž může kdykoliv stát, že se jím staneš i Ty, ve vteřině. Další podoby jsou roztodivné, mně bylo dáno sledovat denně bolest nejbližšího člověka, bolest, jakou si nelze představit, vnitřní i fyzickou. Den za dnem, z první ruky, pomalu užírá jeho i všechny kolem něj, každého jinak. Výsledkem je vždycky krach. Není podivu, že nemám rád většinu lidí, tedy především ty, co jsou vidět a slyšet. Řeší totiž sračky. Malicherné pseudoproblémy, mají jich plnou fůru,  vždy připraveni zasypat všechny kolem várkou osobního hnoje, bezvýznamného odpadu sebestřednosti a potřeby stavět se nade všechny ostatní. Když jde o dobro, musí se udělat lepšími a dát to náležitě najevo, když jde nedejbože o křivdičku, je třeba z toho udělat katastrofu a na všechny přenést svůj žal. Brečí, všichni jen brečí. Nikdo nemlčí a nebojuje! Podívám se a vím. Předsudků se nebojím, lidé nejsou zas tak složití. Většina je taková. Nemám nejmenší chuť je vyvádět ze světa bezbřehé dramatizace každé maličkosti, musel bych je rovnou bít, ale na to nemám povahu. Navíc by to nepomohlo. Stejná lidská potřeba se odráží v chodu celé společnosti, oploštělá existence dojmu jedinečnosti v sebeprezentaci a současně její absence v nitrech. 


Ti, kteří chápou bolest v nitru, nemluví. Neukazují se. Jsou ukryti v temnotě noci. Kéž bych na někoho takového dnes v noci narazil, přeji si to jako každou noc, kdy vyrážím vstříc jediné světlé chvíli - paradoxně v časech nejhlubší noci... 



...na hrazdu. 



Jenže spříznění kdesi uvnitř stejně jako já cítí, že jakkoliv je milé pomyšlení na setkání s někým, kdo chápe, stejně neví, co by dělali. Zároveň mají vnitřní kompas, který jim rozmluví jít na dané místo právě v tu chvíli, kdy by to znamenalo setkání. Šance potkat spřízněnou osobu je tak nízká a vnitřní hlas, sic leckdy našeptává nesmysly, je stále ten nejbližší a dost možná jediný důvěryhodný. Šance, že ten spřízněný léčí svou duši stejně jako já, je ještě menší. 



Musím to vydržet, už mám hodinu za sebou. Ledová sprcha, lehké protažení a rozehřátí spánkem zkřehlého těla. Snídaně. Čím jsem starší, tím jím pomaleji. Jen tak si lze uchovat přítomný okamžik při něčem zdánlivě tak přízemním, jako je prostá konzumace potravin. Pro mě je to palivo, kterým pomalu nabíjím energii v průběhu dne, abych ji v noci vyprýštil do prostoru, vyždímal se na samé dno, sotva se pak doplahočil domů a padl nezdravým, zkráceným spánkem do bezpečného světa podvědomí. 



Každý můj den vyvíjí dostatečnou snahu, aby mi bolest předložil, i když udělám všechno pro to, abych se jí vyhnul, zdá se být nemožné uniknout těm záludným mechanismům, pojišťujícím ze všech stran, abych nedokázal byť jen na pár vteřin uniknout pocitům viny a bolesti. Sledovat bolest nejbližších je horší než trpět sám... 



Jen na pár chvil se dá uniknout, když chladné železo přejímá mé tělesné teplo a prostřednictvím tělesných tekutin a částeček zdemolované kůže, jež se na něj lepí, pomalu očišťuje mou duši od nánosů těžkého bláta. Jen v těch chvílích se lze odpoutat ze spárů ďasů dní. Na pokraji dechu, kdy předloktí brní bez citu, v prsou tepou příboje krve, kdy mysl vypíná a vládu přebírá nový tvor - zčásti chladnokrevný ještěr, zčásti nepřesně napadený medvěd, velkým dílem zuřivý rosomák. Z člověka zbyl jen střípek - sebemrskač. 

.

.

.

Nateklé zádové svaly dávají pocit skutečných křídel, včetně víry v schopnost letu, a poslední skutečná myšlenka je spíše imaginací trvalého srůstu obou rozedraných dlaní s kusem oprýskané železné trubky. 


Pak vyzvu všechny své ďasy na Poslední pyramidu. Dnes v noci znovu. 

.

.

.

.

Je to fikce, skutečný příběh nebo kombinace? Je to celistvý ukončený článek nebo výtah z něčeho většího? Výtah výš? Víš? Vidíš metafory, podobnosti? Cítíš spříznění nebo naopak odpor a výsměch? 

Nalož s tím jak chceš!  


Shybu zdar.